Leguán Zelený obývá obrovské území střední a jižní Ameriky, od Kostariky až po jižní Brazílii, dále přilehlé ostrovy Karibské oblasti. Poddruh Iguana iguana rhinolopha, lišící se dvěmi nebo třemi výrůstky na čenichu, se vyskytuje od jižního Mexika až k 19. rovnoběžce a Iguana iguana delicatissima na některých ostrovech Malých Antil. Jsou to stromoví ještěři žijící v oblasti deštných pralesů, nížinných lesích ale i v městských parcích na křovinách a stromech v okolí vod i v norách, které si samy vyhrabávají.
Leguáni mají stejně jako většina plazů jednodušší srdce, skládající se ze dvou předsíní a jedné komory, v němž se okysličená a neokysličená krev mísí, proto svou teplotu mohou regulovat jen teplotou z okolí (ektotermní nesprávně studenokrevní). Udržení správné teploty je pak velmi důležité i pro bakteriální (kvasnicové) trávení.
Proto vyhledávají vyvýšená, slunná místa kde tráví hodiny času vyhříváním. Přitom se projevuje jejich vnitrodruhová hierarchie kdy dochází k interakci s příslušníky stejného druhu. To se projevuje pozdravy (rytmickým pokyvováním hlavy a roztahováním krčních laloků). Pak dochází k zastrašování nebo namlouvání, podle okolností a pohlaví. Slabší jedinec nebo samice, která není připravena k páření obvykle utíká. Zastrašování probíhá roztahováním laloků, hřbetních hřebínků, zplošťováním těla, kýváním se ze strany na stranu a syčením. Mladší (slabší) samec či samice ustupují a ukazují svou podřízenost opačnými gesty, jedním z krajních obranných mechanizmů, používaným nejen k obraně a útěku ale právě také při rituálu podřízenosti je autotomie, obětování části ocasu, který se po odpadnutí ještě chvíli mrská k zabavení a odreagování nepřítele. Ocas pak podomně jako "ještěrkám" dorůstá, ne však v takové míře a bez kostních částí. Dominantní jedinec (nemusí se pokaždé jednat o samce) má vždy nejvýhodnější místo s dobrým výhledem a výhřevem na slunci.